Velikonoční řehtání

Jedna z mála tradic, které se v naší obci se stále udržují je starobylá velikonoční tradice, jež byla součástí rituálu spojeného s jarní výroční obřadností a v lidovém prostředí souvisela s kolektivní oslavou nového vegetačního roku a se zahájením zemědělských prací.
Chlapecká velikonoční obchůzka s řehtačkami je odvozená z liturgie pašijového týdne, kdy v kostelích od „Gloria“ na Zelený čtvrtek do „Gloria“ na Bílou sobotu umlknou zvony, jelikož odletí do Říma, a jejich zvuk nahradí zvuk řehtaček. V dnešní době už to samozřejmě nedává smysl, ale je to pěkná tradice a těch nám už moc nezůstalo, takže by byla škoda, kdyby i tento zvyk z Borku zmizel.

Řehtání v Borku začíná již ve středu před Velikonocemi, kde se kluci sejdou u pomníku na návsi, kolem kterého důkladně uklidí a připraví Velikonoční výzdobu. Na Zelený čtvrtek odpoledne se již vyráží s řehtačkami na obchůzku obce a zvonění se nahrazuje řehtáním až do Bílé soboty.
V minulosti byla účast pro všechny kluky zhruba od 6 do 14-15 let téměř „povinná“, řehtání byla zábava, na kterou ve všichni kluci dlouho dopředu těšili. Účast na řehtání je omezená školní docházkou na základní školu, takže nejstarším řehtáčům, kterým se říká „Páni“ je okolo 15 let. Dolní hranice nijak omezená není, odpoledního řehtání se někdy zúčastňují i čtyřletí řehtáči (často v doprovodu maminky či tatínka) aby se v dalších letech stali stabilními účastníky této jarní tradice.
Nejstarší „Páni“ dohlížejí na dodržování pravidel, kázeň a řídí závěrečné dělení koledy.  

Řehtat se začíná ve čtvrtek odpoledne a další řehtání probíhá večer. Na Velký pátek se začíná ráno, další obchůzka je v poledne a poslední večer. Na Bílou sobotu se řehtá jen ráno a pak už dojde na závěrečnou koledu neboli vyřehtávání.

Řehtání začíná u obchodu zpěvem následující písně:
„Ranní hodinu zvoníme, Jidáše honíme.
Ó Jidáši zrádče, zrádče, cos to učinil,
že jsi svého Mistra, mistra Židům prozradil.
Vy Židi černí, jak jste nevěrní,
kopali jámu, Ježíši Pánu,
aby ho jali, ukřižovali.
Na velký Pátek do hrobu dali.
Na Bílou sobotu zase vykopali.“ 

Trasa vede Kotlankou, pak do dvou nových ulic vedle hřiště a pokračuje k autobusové zastávce, kde je u pomníčku první krátká přestávka. Druhá část trasy vede směrem k hospodě, pak nejstarší ulicí Borku a nahoru k fotbalovému hřišti, kde je druhá přestávka. Cestou řehtáči ještě obíhají postranní ulice, by byli slyšet opravdu všude. Poslední část trasy pak vede od hřiště k pomníku padlých v I. Světové válce, kde se pán pomodlí „Zdrávas“.

Na Bílou sobotu dopoledne řehtáči obejdou vesnici, u každého domu zazpívají následující koledu:
Umučení našeho pána Jezukrista, pána Jezukrista,

jak to sepsal Svatý Jan ten evangelista, ten evangelista,
Ježíš Kristus byl člověk moudrost otce svého, moudrost otce svého,
ráčil mnoho trpěti, světě prohříšného, světě prohříšného,
tu neděli na květnou čest mu učinili, čest mu učinili, než minuly čtyři dny, jinak se změnili, jinak se změnili.

…a pak dostanou výslužku jako odměnu za to, že řehtáním zastoupili nepřítomné zvony. Odměna je to zasloužená, protože řehtání je poměrně náročný sportovní výkon. Není nic snadného obejít sedmkrát za tři dny celou vesnici (min. 3 km každá obchůzka), točit při tom řehačkou nebo tlačit trakař a ještě zpívat. Sobotní vstávání na ranní řehtání už není nic snadného.
Fakt, že řehtáči chodí koledovat v sobotu, občas mate ty, kteří neznají tuto tradici a diví se, proč se někdo dožaduje koledy už sobotu a ne až v pondělí. Jak už bylo výše řečeno, jedná se o odměnu za náhradu zvonění. Jako výslužka byla dříve oblíbená klasická velikonoční vejce, ať malovaná vařená, tak syrová. V současné době (asi v souvislosti s úbytkem slepic – již to není samozřejmá součást každého hospodářství) převažují různé sladkosti a drobné peněžní částky. Občas je koleda netradiční, z dětství vzpomínám na tác štrůdlu, zmrzlinu pro všechny (v hospodě) nebo malého panáčka slabého ovocného likéru. Na závěr za všechny řehtáče poděkuje „Žáček“, což je jeden z těch nejmenších, obvykle prvňáček, básničkou:

Já žáček maličký,
děkuji vám za všechny,
pánbůh vám to nadělí,
na zahradě na poli.

A často je za svůj výkon ještě speciálně odměněn.

Ač jsou Velikonoce, jejich součástí řehtání je, církevní svátek, v době socialismu se z toho stala vysloveně světská záležitost proložená pozůstatky původních textů písní. Někomu to může připadat jako archaismus, ale je to pěkná tradice, na kterou všichni, kdo to zažili, rádi vzpomínají. Ranní řehtání za tmy, často v zimě, někdy i za sněžení je silný zážitek. Stejně jako sobotní odpoledne, kdy se unavení řehtáči vracejí domů s bohatou koledou a pocitem, že to zvládli a za rok půjdou zas… 

Text a foto J. Rambousek

%d blogerům se to líbí: